NoMen Run 2017

Rok se s rokem sešel a přede mnou byl třetí ročník štafetového závodu NoMen Run. Minulý rok jsme si s holkami slíbily, že se opět postavíme na startovní čáru a společnými silami zdoláme 88km v krásném kraji Vysočiny. Bohužel nám z původního týmu odpadli dva členové, ale Jíťa s Maruškou je dokázaly skvěle zastoupit. Oproti minulému ročníku to s počasím bylo bohužel horší, řekla bych, že z toho místy byl spíše sparťanský závod, ale to není důvod, aby to mě či někoho z našeho týmu neodradilo.
Den před závodem na mě dopadla docela pořádná nervozita, ale sklenička dobrého vína a podpora přátel je nejlepší kombinace pro překonání všeho.


Je sobotní ráno a celý náš tým vyráží z Brna směrem k Novému městu na Moravě. Už cestou nám poprchávalo a tak se nám v hlavách honily myšlenky, jak to asi bude vypadat na Vysočině. Po pár hodinách jsem si to zažila na vlastní kůži, bylo chladno a pršelo. Vyrazily jsme proto raději k registraci. Od tohoto okamžiku začala psychická příprava na start, protože jsem byla zvolena jako první závodnice našeho týmu. Oproti loňskému roku si na mě naše kapitánka nachystala tento úsek. Z počátku jsem protestovala, ale nakonec to bylo příjemné zpestření. Komu by se také líbilo mít hned v úvodu závodu docela dlouhé stoupání v hustém dešti. Já ani holky nejsme z cukru a tak jsem se vydala zdolat první 1Okm úsek s vizí, že vše dopadne v pohodě. Co si budeme nalhávat, přípravě jsem tolik nedala a tak kopečky, kterých tento úsek neměl málo, mi dali docela zabrat.

Můj tým se snažil o důslednou podporu a proto se mnou byl během závodu ve spojení. Také díky moderním technologiím vcelku podrobně analyzoval a sledoval můj pohyb i výkon na trati (a jestli někde nelelkuji :)). Ustavičné vibrování hodinek, ve kterých jsem si před závodem zapomněla vypnout notifikace toho bylo důkazem. Hnalo mě to však kupředu.

Jedno z největších překvapení přišlo hned v první FAN zóně, kde čekal kamarád Venda a měl nachystané občerstvení. V tento okamžik přišlo vážně vhod a tak mé unavené tělo dostalo potřebné síly pro zbytek prvního úseku. V tento okamžik bych jej samou radostí obejmula, ale nemohla jsem ztrácet drahocenný čas, takže hop to do sebe a hurá dál. Poslední kopec na trati mi pomohl překonat Jirka, který běžel opodál a dotáhl mě k předávce, kde už čekala Maruška. Ta pokračovala v dalším úseku závodu. Maruška nás všechny mile překvapila, byla jak torpédo a předvedla perfektní výkon!

Jedny z prvních myšlenek, které mi probleskly hlavou po předání štafety bylo, že si pořádně nacpu pupek sladkostmi, které jsem si s sebou přivezla a také to, že mám hromadu času na regeneraci. Mezi tím co Jíťa a následně Janča běželi svůj úsek jsem pořádně zvládla jen to první :D. Čas utíkal jako z vody a já musela sebrat zbytky sil pro poslední úsek závodu. Myslela jsem si, že sil nepotřebuji mnoho, však je to nejkratší úsek celé 88km tratě a tak to bude v klídečku…. Nebylo…
Karma mi zřejmě všechno to mé lenošení a mlsání pěkně spočítala.

V druhém úseku jsem se snažila držet značení, ale najednou, po krátké chvilce, se značení vytratilo a cesta také. V hlavě mi prolítlo mnoho myšlenek. Že je to v háji, že nenaleznu cestu zpět, že jsem to holkám celé pokazila atp… Neměla jsem ani ponětí o tom jak daleko jsem si zaběhla, otočila se zpátky a rychle začala hledat značení. Zanedlouho se mi to podařilo a já pokračovala v závodě.

Byla jsem na sebe naštvaná, protože jsem ztratila velmi cenné minuty. Netušila jsem ale, co bude ještě následovat. Vzhledem ke špatnému počasí byly kořeny kluzké a stačilo jediné nekontrolované došlápnutí a mé koleno bylo v pr….li.

Nepatřím mezi lidi, kteří v životě něco vzdávají a tak i přes obrovskou pichlavou bolest, přes slzy v očích jsem se snažila běžet dál a svůj úsek dokončit. Bohužel se to na celkovém času hodně podepsalo. Do kopce se mi běžet opravdu nedařilo, a proto jsem byla moc ráda, když pod kopcem nedaleko hradu Perštejn opět vykoukl Jirka a pomohl mi dorazit k předávce. Zajisté v rámci pravidel 🙂



Další úsek běžela opět Maruška. Po předání štafety se mě zmocnily různé pocity. Nával štěstí, že jsem to nevzdala a dostala se až na nádvoří hradu a nemusela odstoupit ze závodu, ale také vztek, za můj předvedený výkon. Další perličky co následovaly v dalších minutách raději nebudu zveřejnovat a nechám si raději jen ve vzpomínkách 🙂

Z poslední předávky se zbytek našeho týmu pomalu přesunul do Velké Bíteše k cílové rovince. Zde jsme všichni netrpělivě čekali na kapitánku Janču. Stejně jako minulý rok bojovala s křečí v noze, ale protože ani ona není z cukru, zabojovala a doběhla do cíle. Zde už jsme na ní čekali my a společně ruku v ruce proběhli cílovou rovinkou. To byl opravdu krásný pocit.

Děkuji všem za podporu, protože bez vás by to nešlo 🙂 Byl to jeden z dalších nezapomenutelných dnů a moc jsem si to s Vámi holky užila. Předvedli jste naprosto skvělé výkony a doufám, že se opět postavíme na start společně a všem ukážeme co v nás je 🙂
Pokud někdo zvažuje, zda se přihlásit v dalších letech na tento parádní závod, tak neváhejte, sestavte tým a vydejte se společně za dobrodružstvím 🙂 Díky bosskám prožijete fantastický den, dávají do toho opravdu vše a díky tomu dělají tento závod nezapomenutelným.

Výjimečné chvíle nedělá majetek a peníze, ale lidé kterými se obklopujete a to co s nimi zažijete. Jsou to vzpomínky, které vám nikdo nevezme, a navždy vám zůstanou zaryté v hlavě.
Jsem vděčná za to, že mě můj partner podporuje v tom, co mě baví a i když nemohl být semnou, tak i na dálku stál při mě.

Poslední fotka mluví asi za všechno 🙂 Jsem moc ráda, že mi do života vstoupil tento výjimečný člověk a celý den mi byl oporou na závodech.